Matador předních světových koncertních síní, bonviván, amatérský akrobat, přední znalec díla východočeského malíře Josefa Šímy - flamboyantní Viktor Martinek.
Pod vedením profesora Rudolfa Gindlhumervera (Konservatorium der Stadt Wien) Viktor v pouhých šestnácti letech zdárně dovršil desetileté studium ve hře na okarínu. Již v průběhu studií Viktorovi přicházejí nabídky k angažmá téměř z celé Evropy a také ze zámoří. Ředitelé koncertních síní a operních domů, již v této rané době Viktorových „učednických let“ rozpoznali jeho výjimečnost a neobyčejný talent. Ihned po ukončení studií Viktor přijímá prestižní angažmá v New Yorské Metropolitní opeře a odplouvá „dobýt“ nový svět. Plavbou přes Atlantský oceán Viktor vyjadřuje poctu velikánům české hudby, kteří se v minulosti, stejně tak jako nyní on, vydali všanc neznámému.1 S dojetím si v průběhu plavby přehrává melodie Dvořáka, Mahlera či Martinů a v paměti hledá skeče obrazů pitoreskní krajiny jeho milované Českomoravské vysočiny. Ostatně touha po domově jej bude provázet po celou dobu jeho dobrovolného zahraničního exilu. V angažmá Metropolitní opery Viktor, působí celých dvacet let. Prakticky stejnou dobu hostuje coby sólový okarinista v New Yorské filharmonii. S tou také procestuje téměř celý svět, avšak žádná z exotických scenérií nedokáže potlačit jeho stesk po laskavých záhybech zvrásněné Vysočiny. Jak říká on sám ve své biografii: „S okarínou jsem pofoukal téměř celý svět, avšak mé oči nespatřili krajiny malebnější, nežli je právě ta vysočinská“. Po dvaceti letech života na cestách se Viktor konečně odhodlá k návratu do Čech. Svoji kariéru světově uznávaného okarinisty završuje impozantním koncertem v Carnegie Hall, kde mimo jiné zazní i Mozartovo Andante pro okarínu v C dur. Měsíc po vystoupení v Carnegie Hall Viktor opouští New York nadobro. V přístavu se s ním loučí hrstka přátel z orchestru a jeho oduševnělá, leč nehezká bytná Cathleen Wilsworth. Následuje plavba do anglického Southhamptonu2 a ničím nerušený návrat do Čech.
1 Upřednostnění lodní dopravy, před rychlejší dopravou leteckou, nám poodhaluje Viktorův kladný vztah k historii, tradicím a časem neměnným hodnotám všeobecně.
2 V Southamptonu proběhne autogramiáda anglického vydání Viktorovi biografie. Zde se poprvé setká tváří tvář s Janem Reslem
Nadšený chovatel ornamentálních Japonských Koi kapříků, vášnivý folklorista, filantrop a amatérský hráč na okarínu: Jan Resl.
Již od útlého dětství Jan se zápalem sledoval hudební úspěchy okarínisty Viktora Martinka. Umělcova bezesporu „zemitá“ interpretace děl předních světových autorů Jana ovlivnila natolik, že on sám započal samostudium hry v okarínu. S dojetím a neskrývaným obdivem si vychutnával hudební triumfy svého krajana, leč osobní setkání obou umělců3 není v této době na pořadu dne. Jan Viktora potkává až v dospělém věku na Viktorově autogramiádě v anglickém Southamptonu, tedy téměř na konci Viktorovi okarinistické kariéry4. Právě v Southamptonu Jan zjišťuje okolnosti Viktorova návratu do Evropy. Bolestně zklamán, zapře Viktorovi své češství a téměř zlomyslně se mu představí jako potomek Skotů, po několik generací žijících v Irsku.5 Po tomto poněkud nešťastném setkání se jejich cesty na několik let rozchází. Rozhořčený Ian Russell odjíždí na americkou Floridu, kde se v mokřinách distriktu Wakulla, bude téměř rok věnovat pozorování a studiu života aligátorů v jejich přirozeném habitatu.6 Možná právě od těchto respekt budících živočichů se Jan naučí umění trpělivého pozorování a zdánlivě nekonečného vyčkávání. Avšak osamocený pobyt uprostřed mokřin, plných krvežíznivých komárů a nevyvážená dieta se podepíší na Janově fyzickém i psychickém zdraví. Infikován tzv. západonilským virem, Jan upadá do bezvědomí a v horečkách, téměř na pokraji smrti jej nacházejí lovci jelenů Jack Williams a Butch Smith. Jen díky téměř mateřské péči těchto dvou dobrosrdečných zálesáků se Janův zdravotní stav zlepší natolik, že je schopen podstoupit převoz do nedalekého městečka Crawfordville ……… Zde se Jan pomalu zotavuje. Dlouhé dny strávené na lůžku mu četbou zpříjemňuje jeho pečovatelka, krásná a duchaplná Nancy Evans. Literárně vyhladovělý Jan s vděkem a pozorně naslouchá Nancyně četbě. Její citlivý výběr z děl evropských i amerických autorů první poloviny dvacátého století je symfonií pro Janovo ucho i mysl………. Životní paralela, kterou nachází v Hemingwayově povídce „ The Snows of Kilimanjaro“ v něm zanechá hluboký dojem. V následujících týdnech o ničem jiném nepřemýšlí a možná právě v tuto dobu v něm dozrává jeho rozhodnutí k cestě na „černý“ kontinent. Jako by čekal, že právě pod Kilimandžárem bude moci konečně uzavřít příběh, který se začal psát mnoho let zpátky………………Od cesty do Tanzanie ho již neodvrátí ani naléhání krásné a duchaplné Nancy.
3 Janův útlý věk ani politická situace v rodné zemi nenahrávají k setkání obou umělců
4 V Čechách Viktor sice odehraje několik velmi úspěšných koncertů, nicméně vnitřně cítí potřebu začít znovu a jinak. Po dlouhém přemýšlení ukončuje svoji koncertní karieru sólového okarínisty.
5 Dobře znajíc Viktorovu nechuť k ochlupeným nohám skotských mužů v kostkovaných sukních a také jeho frustraci z oslav svátků svatého Patrika. Vždyť právě pod okny jeho New Yorského apartmentu rok co rok,(vždy 17.března) probíhalo bujaré veselí irských přistěhovalců a pro hluk se nedalo celou noc oka zamhouřit.
6 Speciálně se zaměří na pozorování jarního cyklu skupinových námluv, které jsou v odborných kruzích známy coby „aligátoří tance“
Nekorunovaný nástupce legendárního bubeníka Pepy Melena a zpívajícího právníka Pavla Horňáka7, stenografista a čestný člen společnosti českých esperantistů: Viktor Kundrák.
Již jako dítě byl Viktor fascinován a přitahován zvuky okolního světa. To samo o sobě není ničím překvapivým, vždyť upřímnou zvídavost lze zaznamenat u všech dětí předškolního věku. Avšak ve Viktorově případě se objevuje k jeho věku neúměrná potřeba fundovaně porozumět a rozklíčovat záhadu všudypřítomného zvukového dění. Byvše uveden do problematiky základní hudební terminologie, malý Viktor bezchybně identifikuje tóninu jakéhokoliv zvuku, včetně popisu barvy, síly a délky. S úsměvným zalíbením převádí zvuk chůze, jenž se rozléhá v ulicích rodného města do taktů, rozpočítává jej na doby a přiřazuje jim náležitý rytmus. Krátce před odjezdem do Nového Yorku se s malým géniem opakovaně setkává i čerstvý absolvent Vídeňské konzervatoře Viktor Martínek.Jejich nadčasové a intenzivní filozofické debaty se statnou základním kamenem Juniorova
8 budoucího směřování. Oba dva umělci zůstávají v písemném kontaktu a Mistr
9 se stává juniorovým mentorem. Právě pod jeho taktovkou je Junior nasměrován do sfér liberálně hudební invence a světoobčanství, při zachování tradičních hodnot.
10 Propojení klasických hodnot s moderním vnímáním světa vytváří jakýsi nový čistý prostor, jenž se rozprostírá vysoko nad samostatně stojícím světem starým a světem novým. Pouze v tomto novém prostoru je možné dělat věci jinak a nadčasově. Neboť zde neexistuje žádných vazeb a závislostí, které tvůrce odvádějí od podstaty jeho směřování. Žádný z těchto osamocených světů, si proto nemůže nárokovat plody vytvořené v prostoru novém, neboť žádnému z nich již nenáleží, přestože za svoji existenci vděčí právě jim. Následují poměrně klidná léta pilného studia a občasného koncertování. Toto období dospívání nenávratně ukončí dopis Americké muzikologické společnosti
11 ,v kterém se Junior dovídá, že jeho projekt12 výzkumu tradiční lidové hudby v jihovýchodní části Afriky dostává zelenou a bude v plném rozsahu zafinancován. Junior začne bezodkladně připravovat vše potřebného pro cestu na Africký kontinent. Dva měsíce po té odlétá do Maputa v Mosambiku. Následuje dvouletá cesta napříč Mosambikem, Zimbabwe, Zambií , Malawi a Tanzanií. Na své cestě Junior mapuje tradiční hudbu kmenů Manyika, Sena ,Makua,Lozi, Lilima, Matopo, ShonaNgoni, Tonga, Lunda, Chewa, Timbuka, Yao, Hadzabe a Masai. Zároveň pořizuje jedinečné a muzikologicky cenné nahrávky domorodé hudby. Zhudebněné příběhy, legendy a prastará poselství, které se až do této doby pouze ústně předávají z generace na generaci, jsou konečně zaznamenány a uchovány pro generace budoucích hudebních badatelů. Americká muzikologická společnost Juniora za tento počin ihned po návratu odmění čestným a pravděpodobně doživotním členstvím v této prestižní organizaci. Juniorovu cestu se zájmem sleduje i jeho přítel a mentor Viktor Martinek. Ten po svém návratu z Nového světa prochází krizí pozdně středního věku. Pro Viktora nastává zdánlivě nekonečný čas bilancování, rozjímání a nočních vigilií. Jakoby oslepen bolestivou září pochyb Viktor tápe v chodbách labyrintu duše a hledá směr, kterým se vydá na cestu z noční temnoty vstříc dennímu světlu. Naštěstí klidné a milující zázemí Vysočiny mírní rozpolcenost Viktorova nitra a trýzeň ducha konejší dlouhé procházky na čerstvém vzduchu a rozjímání v Toleranční modlitebně na Krucemburku. Právě v tomto svatostánku Viktor přijímá nabídku místního faráře a hrou na kontrabas začíná doprovázet Krucemburský sbor. Léta hudebního drilu a píle Viktor téměř okamžitě úročí i ve hře na tento nástroj. Již po prvních taktech Mozartovi árie KV 612 „Per questa bella mano“ je jasné, že i tento nástroj ve Viktorovi nachází výjimečně nadaného instrumentalistu. Hodiny přehrávek a samostudia hry na kontrabas Viktor prokládá nácvikem akrobatických čísel v Krucemburském kroužku amatérských akrobatů. Zdá se, že měsíce nečinnosti a zmatku duše jsou u konce ………Skomírající svíce začne opět hořet jasným plamenem……………. Právě v této pro Viktora „renezanční době“ je do jeho rodného domu doručen dopis vonící dálkami od dlouholetého přítele V. Kundráka. Ten ve svém dopise Seniorovi popisuje své africké dobrodružství a mezi oběma přáteli se okamžitě rozvine intenzivní korespondence. Přestože dopisy z Vysočiny Juniora dohání leckdy s mnohatýdenním zpožděním, oba přátelé zůstávají v kontaktu po celou dobu Juniorovi muzikologické výpravy. Měsíce klidu a duševní očisty jsou nenávratně u konce - půvabný Krucemburk, jenž Seniorovi poskytl útočiště v dobách naléhavých a nevyhnutelných proměn splnil svůj účel a Viktor správně vycítil, že přišel čas, aby opustil tuto oázu klidu a pokoje.13 Podobně jako Siddhártha Gautama procitá pod rozložitou smokvoní i Viktor je obdařen vnuknutím nové cesty, sedíc na jeho oblíbené rybářské stoličce pod prastarým Sajfertovým bukem. Právě pod tímto památným obrem a pamětníkem zašlé slávy české historie, píše Senior dopis svému milému příteli. Neskrývá v něm nadšení z Juniorových úspěchů a navrhuje společné setkání, ke kterému dojde měsíc před koncem Juniorovi muzikologické výpravy po jihovýchodní Africe. Oba dva umělci se setkají na mezinárodním letišti Kilimanjaro v Tanzánii, kam Senior přilétá z Vídně. Z letiště společně odjíždí do blízkého městečka Moshi. Cestou z letiště je Senior fascinován pohledem na impozantní horský masiv, jehož velkolepost mu zcela učaruje – do nebe se tyčící Kilimandžáro probouzí v Seniorovi touhu projít skrz mraky a zastavit se až vysoko nad nimi v místech, kde bude vnímat pouze svůj zrychlený dech a z čela stékající kapky studeného potu…… ….V místech, kde se alespoň na okamžik odpoutá od všeho, co podléhá pomíjivosti a zkáze, od všech malicherných tužeb, lidských rozmarů a setrvá v této opravdovosti až do doby, nežli ho živly upozorní, že je v těchto nebeských výškách pouze dočasně tolerovaným a ne obzvlášť vítaným hostem. Jakoby vnuknutí, které obdržel pod Sajfertovým dubem nabývalo dalších, v Krucemburku nepředstavitelných rozměrů a vedlo jej zpět k podstatě všech věcí…….............................. Zotaven po dlouhé nemoci Jan Resl opouští district Wakulla a odlétá do Tanzánie. Městečko Crawfordville je svědkem smutného loučení. Krásná a duchaplná ošetřovatelka Nancy Evans tuší, že drahocenný čas upřímného sdílení se naplnil. V předvečer odjezdu se oba mladí lidé scházejí, aby naposledy splynuli v laskavém a hřejivém objetí. Náhodný divák, by jen stěží zpozoroval něco neobvyklého - mladý pár, jenž mlčky, ruku v ruce kráčí podél řeky, na jejíž břehu, ve větru tiše šumí listy vzrostlých topolů. Žádná vzrušená gesta, neuctivé proklamace výčitky či sliby. Oba dva opouští bezpečí bytostné pospolitosti……… opouští opojný pocit někomu náležet. Jako by se ani neloučili………vše co má být vyřčeno je vyřčeno, škraboška neupřímností byla navždy odhozena do zpěněného proudu řeky..................................………………….................Po příletu do Tanzanie Jan odjíždí do městečka Arusha, odkud začne připravovat vše potřebné k výstupu na Kilimandžáro. K svému velkému zklamání zjišťuje, že výstup na horu bez zkušeného průvodce je zcela nemožný. Po delším vyjednávání s místními agenty, kteří jsou za patřičný obnos schopni zprostředkovat téměř cokoliv nachází průvodce, který je ochoten cestu na vrchol podstoupit bez doprovodu nosičů. V časných raných hodinách následujícího dne Jan opouští město Arusha, vstříc vstupní bráně národního parku Marangu. Následují tři dny aklimatizačních výstupů do táborů Mandara, Horombo a Kibo. Avšak slunné počasí, které Jana doprovází v průběhu prvních tří dnů se ráno čtvrtého dne prudce zhoršuje. Silný vítr přináší sníh a viditelnost je téměř nulová. Přes naléhání průvodce Jan opouští tábor Kibo a vydává se směrem k hlavnímu masivu Kilimandžára Uhuru. Výstup, který za příznivého počasí trvá pět hodin, se ve sněhové bouři mění v nadlidský úkol. Zcela vyčerpaný Jan po deseti hodinách bloudění podléhá běsnění živlů, ztracen kdesi na příkrých svazích Uhuru………..Cestovatelé, bivakující v táboře Horombo prožívají velmi chladnou a větrnou noc. I z tohoto níže položeného místa lze vytušit, že svahy Uhuru nebudou tuto noc pohostinným útočištěm ničemu živému. Denní rozbřesk přináší opět slunné počasí. Blankytně modrá obloha pouze potvrzuje nevyzpytatelnost této zdánlivě klidné hory. Jako první tábor opouští výprava dvou českých cestovatelů, aby v odpoledních hodinách dorazila do tábora Kibo, kde v odpočinku stráví zbytek dne. Posíleni vydatným spánkem, cestovatelé vyráží v brzkých hodinách nového dne na poslední úsek výstupu. Jaké je jejich překvapení, když dvanáct set metrů pod vrcholem najdou podchlazeného a k smrti vyčerpaného alpinistu. Bez otálení jej za pomoci nosičů dopraví do níže situovaného tábora Kibo. Zde jej zanechávají v péči příchozích výprav a vrací se zpět na masiv Uhuru, aby si vychutnali pohled na dech beroucí scenérie, jenž se nachází hluboko pod 5895 m vysokým vrcholem. Vyčerpaní cestovatelé se ve večerních hodinách vrací do tábora Kibo, netušíc jaké překvapení jim osud v následujících dnech přichystá. V mezidobí je naprosto vyčerpaný, ale živý alpinista neznámé národnosti přepraven do základního tábora Mandara. K velkému překvapení všech zúčastněných se pacient během dvou dnů strávených v příznivém klimatu Mandary zotavuje na tolik, že je schopen krátkých procházek v okolí tábora. Říká se, že výstup na Kilimandžáro je čtyřdenní cestou, na níž cestovatel jako mávnutím kouzelného proutku projde skrze čtyři roční období. V této souvislosti Mandara představuje, pro do této chvíle bezejmenného pacienta, kterým samozřejmě nebyl nikdo jiný než Jan Resl, závěr již sluncem prohřátých jarních měsíců – zvláštní období, kdy už je rozhodnuto o všem, co mělo být zrozeno , avšak vlastní čas zrání je stále příliš daleko, zakuklen v pavučinách nejistoty ……………….. Odpočívajíc ve stínu třicetimetrových stromů Podocarpus latifolius14 ,Jan dlouhé hodiny pozoruje rozverné hrátky černobílých opiček rodu Colobus15. Jaká bezstarostnost a lehkost opičího bytí……..........Po dlouhé době je znovu naplněn neurčitě pojmenovatelným klidem, který lze nalézt pouze v horách, vysoko nad ruchem a shonem nížin. Vědomí nerušivé přítomnosti hrstky cestovatelů , kteří s ním dočasně obývají horu, mu dodává pocit spolunáležitosti a zahání tíživý pocit samoty. Absolutní samota, kterou lze zakusit pouze v odlehlých končinách daleko od příbytků lidí, je neveselou a nikterak povznášející zkušeností, jež se neslučuje s přirozeností lidského druhu. Jan cítil vděk za to, že na Hoře nezůstal osamocen ……………………Kdesi nad ním, vysoko nad mraky se bělostně skví vrchol masivu Uhuru. Vládne na něm bezvětří a naprostý klid, jen zmrzlé krystalky sněhu odrážejí hřejivé paprsky odpoledního slunce……………………………….Po sestupu do tábora Mandara se dvojice českých zachránců setkává s Janem, který se cítí být plně zotaven a připraven k zpáteční cestě. Nevěříc vlastním očím, Jan s dojetím vítá dvojici zachránců Viktora Martinka a Viktora Kundráka. Zbytek dne stráví „staronoví přátelé „ v družném trialogu. Je tolik věcí, které si tak dlouho toužili říct ……......propletenec tří lidských osudů je konečně rozuzlen. V ranních hodinách následujícího dne cestovatelé opouští tábor Mandara a poslední noc svého Kilimandžárského dobrodružství tráví v nedaleké vesnici Boma Ng'Ombe . Tato vesnice je svědkem první společné hudební produkce tria českých muzikantů. Viktor Martinek narychlo rozepisuje partituru pro sólové vystoupení dvou okarín. Vybírá skvostné písně Antonína Dvořáka ze souboru Moravských dvojzpěvů
16. Jmenovitě: Proměny, Rozloučení a Veleť vtáčku. Pečlivě rozepsané notové zápisy předkládá ke zhlédnutí Janu Reslovi a s významným úsměvem mu nabízí part druhé okaríny
17. Jan je hluboce poctěn nabídkou ke společnému vystoupení. O něčem podobném se mu nesnilo ani v těch nejodvážnějších představách. Paradox nevyzpytatelných životních situací opět promluvil. Vesnice Boma Ng'Ombe uslyší poprvé a pravděpodobně naposled vystoupení dvou středoevropských okarinistů. K velké radosti místních dětí proběhne vystoupení v areálu základní školy, s milým názvem "Promised Land Primary School ". Okarína se takřka přes noc stává nejpopulárnějším hudebním nástrojem vesničky Boma Ng'Ombe. Ihned po vystoupení oba umělci ochotně darují své okaríny nadšeným dětským fanouškům. Na oplátku od nich obdrží místní lidové nástroje. Jan je obdarován nástrojem zvaným Ramkie
18, Senior obdrží Mamokhorong
19 a Junior Budimu
20. K všeobecnému veselí místních, začne trio umělců na darované nástroje spontánně preludovat. Mimo jiné, právě v této vesničce poprvé zazní pro Afriku upravené verze písní Stále věřím, Deep dive
21, Příběhy a mnoho dalších. Celý happening je s velkým zájmem sledován místními obyvateli a trio je třikrát vytleskáno k návratu na "scénu "
22. Všichni tři umělci cítí, že se v jejich životech odehrálo něco neobyčejného, jedinečného - Země se zachvěla. Naléhavost a téměř jistá nevyhnutelnost další hudební spolupráce nikoho z nich nenechává na pochybách. Následující den oba Viktorové odjíždí na mezinárodní letiště Kilimandžáro, aby se společně navrátili do Čech. Jan cestuje do města
Dār as-Salām23, kde se nalodí na rybářský škuner Argó , aby průlivem Bab-al-Mandab doplul do Rudého moře. Bezvětří a blankytná obloha přístavu města
Dār as-Salām je jen zdánlivým příslibem klidné plavby. Jan netuší, jak dramatické životní okamžiky mu přinese následujících dvacet čtyři hodin. Nicméně i on se skrz Suezský průplav šťastně doplaví ke břehům Tureckého přístavu Antalya. Odtud, již nepokoušen osudem odlétá do Prahy.
Týden po Janově návratu do Čech je uspořádán první oficiální koncert v královéhradeckém soukromém hudebním Klubu. č.p.424. Zbytek už je historie………………………….
Vytížený profesionál, finančník, investor a muž obestřený tajemstvím : Petr Slezák.
Petr se na scéně příběhu objevuje až s potopením motorového škuneru Argó, v Somálských vodách. Trosečníci Jan a Petr, se poprvé tváří v tvář setkají na plovoucích troskách paluby Argó. Loď je potopena Somálskými piráty poté, co ji kapitán odmítá zastavit a předat do rukou zlosynů. Pravděpodobně zbloudilá světelná střela z ručních zbraní pirátů zasáhne palivové nádrže škuneru a ty okamžitě explodují. Zbytky lodě, které nejsou rozmetány v okruhu sta metrů, se pozvolna potápí ke dnu Indického oceánu. Vyděšení piráti, kteří nepočítali s eventualitou exploze, bez dlouhého otálení opouští místo činu. Katastrofu přežije všech dvanáct členů posádky, mezi nimi jsou i Jan s Petrem. Jan se nikdy nedozví odkud a kam Petr Slezák na škuneru Argó cestoval. Hodiny strávené čekáním na záchranu Jan vyplňuje poutavým vyprávěním o Kilimandžáru. Trosečníci jsou po třech hodinách zachráněni Tureckou dopravní lodí Frigia, na jejíž palubě bezpečně dosáhnou břehů přístavu Antalya. Zde Petr Slezák bez rozloučení mizí, aby se z čista jasna objevil na prvním koncertu východočeského tria v Hradecké Čtyřce. K velkému překvapení tria Petr doprovází několik skladeb hrou na trombon, aby se ihned po ukončení koncertu, bez slova rozloučení opět vytratil. Stejný scénář se opakuje i při druhém vystoupení v Hradeckém AC klubu. Petrovi záměry s triem Jan Resl and The Victors jsou pro všechny zúčastněné obestřeny tajemstvím………………………….
Petrovo trvalé členství v seskupení Jan Resl and the Victors je podmíněno změnou křestního jména.
7 Na rozdíl od Pepi M. a Pavla H. Vás Viktorův úžasný tenor překvapí svou naléhavostí. Téměř sborové kvality Viktorova zpěvu povyšují každé vystoupení na jedinečný zážitek.
8 Junior: referenční jméno pro Viktora Kundráka
9 Mistr/ Senior: referenční jméno pro Viktora Martinka
10 V pozici liberálního světoobčana Mistr zůstává zastáncem křesťanských principů.
11 Nevýdělečná instituce pro výzkum hudby. Založeno v USA v roce 1934.
12 Rok zpět se Junior uchází o grant vypsaný Americkou muzikologickou společností
13 Senior na Krucemburk nikterak nezanevřel a bude jej i v dobách budoucích s vděčností a pokorou navštěvovat
14 Velké stromy, 20–33 m vysoké, kmen má až 3 m v průměru, někdy jen keře 2 m vysoké, kůra žlutohnědá, šedohnědá nebo tmavohnědá a v úzkých vertikálních pruzích odlupčivá, terminální pupeny 2–3.5 mm v průměru, vnější šupiny úzce trojúhlé, zašpičatělé; listy víceméně horizontálně, ve šroubovici nebo téměř vstřícné, tlusté, tuhé, tmavě zelené, úzce eliptické, 35–150 × 5–13 mm velké, semena 1–2, jsou obvejcovitá až téměř kulatá, někdy se mění až na tmavě fialová, velká, dužnatá, 7–15 mm, rychle dozrávají
15 Gueréza pláštíková (Colobus guereza), známá též pod názvem habešská, je středně velká opice, jeden z nejznámějších zástupců rodu Colobus. Obývá území od západní, střední až po východní Afriku, včetně Kamerunu, Rovníkové Guinee, Nigérie, Etiopie, Tanzanie a Čadu. Tato starosvětská opice je 52-57 cm dlouhá, její ocas měří 53-83 cm a hmotnost se pohybuje mezi 8 a 13,5 kg. Nemá žádné lícní torby a jako většina zástupců svého rodu má palec téměř zakrnělý. Je leskle černá s bílými okraji obličeje, bílými pláštíky srsti po bocích těla a na zadku, připomínající tvar písmena U, a bílým koncem dlouhého ocasu. Mláďata jsou téměř celá bílá. Špička jejího čenichu se téměř dotýká tlamy. Zadní končetiny jsou zvláště dlouhé a dobře přizpůsobené ke skokům v korunách stromů. Sedací mozoly této opici umožňují sedět na tenkých větvích po dlouhé časové období bez větších problémů.
16 Moravské dvojzpěvy ve svém souhrnu představují jeden z nejoriginálnějších projevů Dvořákovy hudební fantazie. Nalézáme v nich veškerou národní osobitost skladatelovy hudební řeči: výběr melodických intervalů, tzv. moravskou modulaci do spodní sekundy, rytmickou jadrnost, zajímavou imitační práci, polymelodičnost. Tyto „technické“ atributy však ve svém celku vytvářejí jen těžko definovatelný dojem, který v posluchačích hudba vyvolává. Je v ní tolik půvabu, originality a ryzí, přirozené muzikálnosti, že i ve vlastní Dvořákově tvorbě bychom obtížně hledali dílo, které by se v tomto ohledu mohlo s Moravskými dvojzpěvy měřit.
17 Ekvivalent druhým houslím v symfonickém orchestru
18 Ramkie -po domácku postavená šestistrunná kytara. Tělo je vyrobeno z plechového / plastového kanistru na olej. Krk kytary je dřevěný a na místo strun jsou použita brzdová lanka z jízdních kol. Na kytaru lze hrát jakýkoliv hudební styl, avšak nejlépe vyhovuje právě pro hru jihoafrických lidových písní.
19 Mamokhorong – jihoafrické jednostrunné housle, využívané pro hru tradiční jihoafrické hudby. Vzorem tomuto nástroji jsou klasické housle evropského typu.
20 Budima – bubínek kmene Ba Tonga Zambie/ Zimbabwe.
21 Deep dive / Hluboký ponor - Jan v tuto chvíli ještě netuší, že název této písně se mu během pár dní stane téměř osudným. Škuner Argó,na které se plaví zpět do Evropy je potopen Somálskými piráty. Jan jen o vlásek unikne téměř jisté smrti.
22 Tento jedinečný zážitek se na starém kontinentu již opakovat nebude.
23 Z arabštiny – Český překlad "Příbytek klidu"
24 Čtyřka
Dodatek: Skutečnost bývá mnohem prozaičtější ……………………J.R.
